K demokracii přírody

O paralelách a vztazích mezi světy politiky a přírody.

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.

Jedním z nástrojů tohoto zkoumání může být procesově orientovaný přístup a princip hluboké demokracie, který do postjungiánského světa přinesl americký psycholog Arnold Mindell. Hluboká demokracie chápe demokracii ne jako vládu lidu, takzvané většiny ale jako radikální a principiální uznání mnohosti a diverzity v nás a kolem nás. Tato vnitřní diverzita pracuje s nehierarchickým pojetím psyché, jako polyteistického božstva, kde každá kvalita duše má své místo a svá práva na existenci. Klíčovým problémem našeho pohledu na svět a nás samotné je podle Mindella marginalizace určitých hodnot, jinak řečeno upřednostňování jedněch bohů na úkor těch druhých. Co upřednostňujeme a co potlačujeme je dáno našim osobním příběhem, nastavením, jedinečnou konstelací.  S něčím se identifikujeme více (primární identita) a s něčím ne. Naše identita primární je ale neustále bombardována signály, které vyzývají k celosti. Nenechávají „já“ definitivně vládnout. Ruší nás v nemocích i emocích, vztazích i konfliktech. Výzvou pro naši celistvost je tak způsob uvědomování, který je sto tyto sekundární signály zachytit a včlenit do celku naší osobnosti. Nejde tedy o nějaké jednorázové a konečné „zúčtování“ se Stínem, ale spíše o permanentní přesuny naší pozornosti mezi Sluncem a Stínem, respektive slunci a stíny, našimi více či méně uvědomovanými vnitřními postavami. Tato nehierarchická pozornost potřebuje cvik. Je to Castanedova druhá a třetí pozornost, která uctívá nepředvídatelná, drobná znamení, která mohou mít velmi osobní charakter, ale mohou souviset i se vztahy a událostmi v komunitě a ve světě.  Je to Prima materia alchymistů, která je všude a nikde.

Je jistou nadějí, že prozkoumávání našeho vnitřního vesmíru a jeho demokracie se budeme schopni dotýkat i té demokracie kolem nás. Zdá se ale, že výzvy vnějšího světa naznačují, že to nemusí být cesta zcela dobrovolná. Znečištěné a přehřáté klima může být jen jedním z příkladů a paralel toho jak jsme na tom. Skladiště emocí a odpadů, které neumíme integrovat či recyklovat, visí někde ve vzduchu a čekají jako nezodpovězené otázky.  Tak jako zemřelí v Jungově Červené knize.  Zdá se, opět slovy Junga, že „potřebujeme chlad smrti, abychom viděli jasně. Nemůžeme žít opravdově, aniž bychom se s ní setkali“. Smrt jako nejvyššího rádce často zmiňuje i Castaneda.  Možná si tohoto rádce vědomě a cíleně moc nevpouštíme do života a tak nám jde naproti v podobě transformace, kterou si jen stěží dokážeme představit. Na úrovni osobní o ní máme k dispozici jisté zprávy a představy zapsané v „knihách mrtvých“. Na úrovni kolektivní nám může být inspirací uvažování archetypového astrologa Richarda Tarnase:  „Věřím, že dojde k zásadnímu zážitku lítosti – a my víme, že je to nezbytný prvek ve zkušenosti smrti a znovuzrození – ke dlouhé lítosti, k ustavičnému pláči, hoři a truchlení. Bude to hoře mužství pro ženství; mužů pro ženy; dospělých pro to, co se stalo dětem; Západu pro to, co se děje v každé další části světa; křesťanství pro pohanské a domorodé národy, židy a muslimy; bílých pro lidi barevné; blahobytných pro chudé; lidských bytostí pro zvířata a pro všechny další formy života. Bude to naše vlastní hoře pro ten stín a pro tu nevědomost, pokud jde o náš vztah k ostatním, jež sužuje dokonce i ty nejlepší z nás, včetně našich uctívaných předků a učitelů. Bude to zásadní metanoia, sebepřekročení, radikální obětování se pro uskutečnění tohoto přechodu.“